Za okny prší a na příští týden slibují brutální mrazy, já se ale vracím ve vzpomínkách do léta. Půl roku uteklo jako voda a přestože jsem strašně chtěla, na článek se našel čas až teď.
Někdy v červnu jsem ušila náhrdelník s labradoritem v tyrkysových barvách a byl to zároveň na hodně dlouhou dobu poslední šitý šperk.
Po 13 letech co se věnuji této disciplíně, jsem neměla letos poprvé vůbec potřebu šít. Nepotřebovala jsem svoje korálky ani na zahradě, ani na dovolené. Dřív jsem si bez korálků nedokázala představit ani dva dny, teď mi to prostě nechybělo.
Nevím, jestli to bylo způsobeno tím, že jsem každý možný okamžik byla zalezlá v dílně a vinula nové korálky nebo tím, že jsem jednoduše vyhořela. Každopádně mé tvůrčí já bylo spokojeno. Pustila jsem se do trošku těžších věcí – srdíčka jsou tvarovaná ručně nerezovým nožem a džbánky potřebují ještě vychytat. Jeden trvá asi 45 minut a jen každý třetí je v pořádku, ostatní mají lehce naprasklá ucha. Pravděpodobně kvůli špatnému prohřátí a tepelným mostům.
Kapky také dají zabrat, zvlášť, když je chcete mít stejně velké:
Takto vypadá evoluce berušek:
Přes týden jsem jezdila na zahradu na kole dvakrát týdně, takže korálky utěšeně přibývaly, zato zahrádka strádala. Vždy jsem řešila dilema, zda něco udělat na zahradě nebo zalézt do dílny – nedokázala jsem si pomoct, ale v tomto dílna vyhrávala.
Další srdíčka a o trošku lepší berušky:
Přes léto jsem hlavně tvořila korálkové sady na náhrdelníky, které jsem plánovala ušít během podzimu, Něco se podařilo, ale většina stále čeká na zpracování.
Zkoušela jsem i malování vinutek nitěmi:
Tyto vinutky mají svá úskalí v tom, že se musí obrázky prohřát tak akorát – ani moc, aby se to nerozteklo, ale ani málo, aby po vychladnutí malované kousky neodpadly.
Někdy v srpnu jsem objevila kouzlo větších vinutek navlečených na kůži:
A těmto vinutkám jsem naprosto propadla – strašně moc mě bavilo míchání barev, používání efektových skel a stříbrných fólií. Ač to tak nevypadá, tak ty větší korálky trvají asi 40 minut – musí se dobře prohřát každá vrstva, což na tlustším mandrelu trvá déle.
Z Holandska jsem si objednala na své experimenty stříbrnou fólii a tu pak používala, kde to jen šlo – například u srdíček, která ale zpočátku docela praskala:
Zkoušela jsem i prostorové kytičky, které už konečně vypadají jak mají:
Zatoulaly se mi sem náušnice někdy ze září, kdy jsem se donutila ušít aspoň tuto maličkost do soutěže Klubu šitého šperku na téma: Kapky rosy. Každá bublinka v kapce byla vytvořena jednotlivě uzamknutím malé kapičky vzduchu do skla.
Jinak léto bylo opět nabité událostmi – po martyriu s podlahou jsme se nadšeně nastěhovali o víkendech a o dovolené na zahradu, oslavili tam trojité narozeniny, pohostili velmi dobré kamarády, učila kamarádku vinout její první korálky… Strávili jsme krásný červnový den u přátel v Hostýnských vrších, na čtyři dny byli v Jeseníkách, kde jsme objevili nová místa, přestože Jeseníky známe jako své boty. V dalším článku se vrátím do září, kdy jsme byli na úžasné dovolené s výstupem na nejvyšší horu Kréty.
Tohle je krásný článek – chybělo mi to. Původně jsem chtěla óchat nad tyrkysovým náhrdelníkem, ale ty vinutky jsi vypilovala k naprosté dokonalosti. Džbánky jsou úchvatný a kapky se mi líbí taky moc. A ty malované noční korálky, jéé. Zasmát jsem se ale musela u těch krémovo-bleděmodrých s kytičkami, protože až na ty kytičky vypadají úplně přesně jako léky, které jsem užívala několik let v dětství. A kytičky na lécích, to je prostě skvělý 🙂
Moc děkuji za milý komentář, Eithné! Je sice pravda, že vinutky jsou lepší a lepší, ale stále je toho strašně moc, co bych se ráda naučila. A nikdy nebudu umět všechno – sklo nabízí nepřeberné možnosti a hlavně, i když se použije stejný materiál, korálky nikdy nejsou stejné… a to je strašně zábavné!
Vidíš, podobné léky znám také z dětství – to mě vůbec nenapadlo! Dneska mají podobný tvar probiotika, už chybí jen barvy…..