Tentokrát začnu událostí, která se mi stává maximálně jednou za rok -ve středu na titulní stránce Fléru jsem měla v TOPu svůj náhrdelník:
Mám velkou radost, i když své štěstí v této oblasti mám vybráno zase na rok dopředu.
Dokončila jsem náhrdelník s krajkovým achátem:
Začínám mít pocit, že přání si a vizualizace skutečně fungují – definitivně to ale potvrdím až po zkouškách v květnu. Na začátku ledna jsem si koupila knížku Detoxikuj život od Báry Englischové, kde je popsáno, jak si má člověk správně přát. Samozřejmě si nestačí jen přát, člověk na sobě musí trošku zapracovat, protože má i špatné návyky, které mu ta přání hatí nebo různě otáčí. Takže na sobě makám a zároveň testuji, za jak dlouho a jestli vůbec se má přání splní. Jedním z přání bylo, abych nemusela do Benešova, aby se konala výuka on-line. Měsíc a půl jsem si představovala, jak usedám v pondělí ráno k počítači, zapínám teamsy a jedeme on-line. Ještě ve středu ve mně byla jiskřička naděje, že třeba kvůli kovidu do Benešova nebudu muset, ve čtvrtek už jen doutnala a v pátek definitivně pohasla. V neděli jsem s konečnou platností pochopila, že mě holt cesta do dalekého Benešova nemine a odevzdaně se sbalila do nového červeného kufru, který jsem si musela koupit, protože se sportovní taškou se mi jet nechtělo. V pondělí ráno jsem tedy vyrazila na čtyřhodinovou cestu, která proběhla nečekaně hladce – žádné zpoždění, žádná komplikace, prostě to jelo. Když jsme dorazily (na zastávce v Roztylech stály další dvě účastnice školení – jednoduché poznávací znamení byl kufr a čekání na autobus směr Benešov) do vzdělávacího střediska, tak nás vítala paní se slovy: „Moc se tu nezabydlujte, zítra jedete zase domů. Potřebujeme ubytovací kapacity pro uprchlíky z Ukrajiny.“ Nejprve jsem se cítila trošku naštvaně – a to nám nemohli zavolat, abychom nejezdili, když už to věděli od soboty? Ale pravdou je, že to bylo jen čtyři dny od napadení Ukrajiny Ruskem a nikdo pořádně nic nevěděl. Když odezněl prvotní šok, že se vláčím čtyři hodiny do Benešova a v úterý zase čtyři hodiny domů, abychom měli jen 10 hodin přednášek z plánovaných třiceti, zbytek samostudium, tak jsem v tom našla i pozitiva – budu zase spát ve své postýlce , a o to více si vážím toho, že mám stále svůj domov. V pokoji jsme byly ubytované tři, takže první noc jsem spala asi jen 5 hodin – jednak mám lehké spaní, no a pak – tři baby na pokoji – pusy jsme zavřely až někdy o půl jedné. Takže to bylo svým způsobem vysvobození. Doby, kdy jsem zvládla ponocovat, ráno vstávat a přes den dokázala normálně fungovat, už jsou dávno pryč. Byla trošku potíž, jak vrátit jízdenky zakoupené na čtvrtek a koupit si nové, protože mám tlačítkový telefon, ale nakonec jsem i to zdárně vyřešila. No, a další dvě týdenní soustředění budou on-line přes teamsy, takže do Benešova nemusím! Hurá! Až v květnu na dva dny na ty zkoušky, ale to už vydržím. Takže to asi fakt funguje…..
Po večerech stále ještě šiju, i když učení věnuji už celkem dost času:
Náhrdelník s mookaitem. Kresba mi připomíná větvičku v podzimním dni:
A jeden na mě až moc barevný náramek na přání:
A o víkendu už snad zapálím aspoň na chviličku kahan a uvinu své první letošní korálky…..má být totiž krásně!