Už v minulém článku jsem se zmínila, že tento rok je u mě rokem přelomovým – kromě splněného snu v podobě dílničky na vinutky se mi ještě podařilo změnit zaměstnání. Od září jsem začala pracovat na vysněný zkrácený úvazek. Jak s oblibou říkám: sny se prostě plní.
Akci nové místo jsem rozjela ještě v lednu, kdy jsem nevěděla z které do které, v práci toho bylo hodně, o víkendu bylo potřeba uklidit , něco uvařit a z celého víkendu mi kolikrát zůstalo jen nedělní odpoledne. Od jara do podzimu jsme v pátek odpoledne (nebo v sobotu ráno) odjížděli na víkend na zahradu, a to jsem pak měla pocit, že nestíhám zase nic doma – prostě jeden velký kolotoč, kdy jsem se cítila pořád unavená a přetažená, s neustálým pocitem, že nic nestíhám. Dost často jsem neměla večer už ani sílu na korálky. Změny v práci také nahrávaly mému rozhodnutí, že je asi čas s tím něco udělat, i když po těch skoro 14 letech ve firmě nebylo rozhodování úplně lehké – přece jen jsem svoji práci znala a měla ji ráda, byli tam fajn lidi, nicméně změny, které se za poslední dva roky v práci udály, mi úplně nevyhovovaly. Takže jsem se rozhoupala a v lednu šla na konkurz. Místo dostala jiná paní, která byla v té době bez práce, a já si říkala, že to tak asi mělo být. Pak přišla corona a s ní home office, kdy se všechno pěkně zklidnilo a já se zase nadechla, začala mít chuť šít šperky, trávit čas prací na zahradě a spřádat své plány o dílně. Jenže paní dala na konci zkušební doby výpověď a mně v květnu volali, jestli mám o místo ještě zájem – už jsem s touto variantou nepočítala, bylo mi zase v práci celkem dobře, ale vzpomněla jsem si, jak moc jsem po tom místě v lednu toužila a na nabídku jsem kývla. Od září tedy pracuji na úřadě, mám to 10 minut pěšky do práce, a přestože jsem šla s platem hodně dolů a musím se naučit spoustu pro mě nových věcí, jsem po dlouhé době opět šťastná – nemusím si brát dovolenou, abych umyla jednou za rok okna, mám energii na šití šperků, doma je jakš takš uklizeno, je uvařeno, a přesto mám volné víkendy, kdy si sedím celé odpoledne v dílně a vinu jeden korálek za druhým.
V článku jsou fotky posledních vinutek a už mají nejen kulatý tvar, ale dokonce i pravidelný vzor:
V minulém článku zmiňovaný náhrdelník se šípky se prodal i s náušnicemi do dvou dnů, což mi udělalo velkou radost a dodalo energii na šití dalších šperků.
Dala jsem do prodeje svůj první vinutkový náhrdelník s říčními perlami pojmenovaný Flora:
Jen pro představu – ty tři největší vinuté korálky mají 8 vrstev.
Ještě fotka náhrdelníků, které jsou někdy ze září:
Příští článek bude věnovaný opět šitým šperkům, ale pokud byste je viděli rádi už teď, tak jsou všechny nahrané v galerii.
To jsou změny! Gratuluju ke změně práce – za pocit pohody to určitě stálo, i když se do podobného kroku nikdy nechce.
Ten šípkový náhrdelník se nedivím, že se prodal hned, patří k nejkrásnějším, které jsem tu viděla…
Eithné, děkuji moc za milý komentář! V práci se mi neskutečně ulevilo, asi jsem byla po té době už i vyhořelá….jenže to si člověk uvědomí, až ten krok udělá a rozhodne se pro změnu. Ale pravdou také je, že mi někteří lidé chybí, i když v nové práci jsou také fajn.
Na náhrdelník jsem byla opravdu pyšná a moc spokojená. A navíc se dostal k jedné velmi milé paní, takže jsem ráda, že i vím, kdo ho bude nosit. Šípků mám ještě dost, takže určitě něco dalšího vyrobím.
Závidím odvahu ten krok udělat. Já už jsem možná taky vyhořelá, ale tu změnu se udělat bojím.
Náhrdelní se šípky je krásný
Moc děkuji za hezký komentář. Nebylo jednoduché se odhodlat ten krok udělat, ale říkala jsem si, že to bude čím dál horší – za chvíli mi bude padesát a po padesátce na nikoho nikde s otevřenou náručí čekat nebudou…takže to bylo teď nebo už nikdy. A opravdu se mi hrozně ulevilo, i když mě čeká Odborná zkouška způsobilosti (něco jako státnice), která mě začíná pomalu strašit. Jenže nic není zadarmo….