Černý kašel si mě našel….

Květen a červen – dva nejhezčí měsíce v roce jsem strávila úplně jinak, než byla moje původní představa.  Těšila jsem se na mé výpravy na kole, čas strávený v dílničce a na zahrádce, všechnu tu krásnou zelenou, spoustu sluníčka a zpěvu ptáků….. Místo toho jsem byla doma, kašlala do peřin a dusila se záchvaty šíleného kašle – černý kašel si mě našel. A že to stálo za to! Nebudu zabíhat do podrobností, ale nic horšího jsem v životě zatím neměla. Tři týdny jsem strávila doma na neschopence, další dva týdny bych v práci bez pálivých bombónů neměla šanci vydržet. Celkem dva měsíce naprosto vyčerpaná a vyřazená z provozu, protože nejvíc se kašel objevoval v noci a nic na něj nezabíralo, nikam jsem nemohla (i když už jsem byla oficiálně zdravá), protože záchvaty dávivého kašle se objevovaly kdykoliv.  Tak doufám, že už budu mít celoživotní imunitu, protože podruhé už bych to asi nedala.

A teď už ke šperkům – náhrdelník nahoře s nádherným amonitovým simbircitem jsem ušila už v únoru.  Dalším náhrdelníkem byl tento černo-červeno-zlatý, který byl na přání pro kolegyňku v práci:

V březnu jsem se vybičovala a ušila soutěžní náhrdelník do Klubu šitého šperku na téma: Moje původní povolání a cesta k šitému šperku. A světe div se, můj náhrdelník vyhrál!  Z čehož jsem měla jsem velkou radost!

Pak jsem ony dva inkriminované měsíce nedělala nic, ale fakt vůbec nic. Strašně moc mi chyběl spánek, a to se pak nedá ani šít, ani číst, prostě není chuť na nic. Někdy v červenci pro mě začala existovat opět dílna a tak byl čas zkoušet nové věci se sklem:

Konečně jsem pochopila, jak správně používat redukční plamen, aby efektové sklo mělo magické modré a lesklé odstíny:

 

Tady se budu muset vrátit v čase někam do ledna. Tento náhrdelník si u mě objednala jedna milá zákaznice, která už ode mě pár šperků má. Psala si o něj už někdy na podzim, ale měla jsem rozdělané nějaké zakázky, času bylo málo a šití u mě nějak vázlo. Pak přišel prosinec a s ním starosti o miminko, prostě k šití jsem se dostala až v půlce ledna. Strávila jsem na něm více než 30 hodin, ale je naprosto famózní! Kdybyste to nepoznali, tak to jsou magnolie:

Tento květ byl první testovací, který mi pak zbyl, protože byl příliš světlý (paní chtěla magnolie více červené k šatům). Tak jsem z něj udělala brož, která byla hned prodaná. A protože se líbila, dělala jsem na přání ještě jednu:

Nezdá se to, ale tato docela malá záležitost také spolkla více než 10 hodin práce:

Náhrdelník Arwen s obrovským labradoritem je z dubna:

To jsem ještě netušila, co se na mě žene….

Náušnice pojmenované Sarno – zrovna jsem se dívala na dokument o Pompeiích a to jméno řeky se mi moc líbilo:

Další vinutkové pokusy z léta:

Kůži jsem nahradila řetízkem z chirurgické oceli a náhrdelníky vypadají zase jinak (kapky obsahují plátkové stříbro):

Srdíčka jsou vděčná jako dárky:

Drobnější náušnice:

Růžovky jsou už prodané:

Náhrdelník Zrcadlení byl poslední, který jsem stihla před kašlací epizodou. Je s lodolitem, což je v podstatě křišťál, ve kterém jsou různé nečistoty – inkluze, které vytváří různé krajinky:

Je nádherný naživo a je stále volný:

Brož s paua mušlí – Všechny barvy duhy:

Larimar – velmi vzácný minerál, který se nachází jen v Dominikánské republice. Občas mám chuť zpracovat a poslat do světa i nějakou takovou specialitu:

Náušky – drobňušky:

Brožka se skleněnou kameí:

Brož s jaspisem a šípky, kterou už jsem dělala loni, ale na přání dodělala i letos na jaře. Jaspisy této barvy už mám ale vyčerpané, a protože je situace na Ukrajině a v Rusku taková, jaká je, tak asi ani nové jen tak brzy nebudou.

Jedna dárečková brožka:

A drobotina od kahanu z letošního léta:

A v příštím článku odtajním jedno velké tajemství a pochlubím se tady se svatebními mega sutaškovými  náušnicemi.