Do prosince jsem vjela rychlostí rozjetého vlaku a v podstatě se zastavila až po vánočních svátcích. Nevím, jestli to souvisí s věkem nebo opravdu byl letošní rok v tomto směru výjimečný. Každopádně celým rokem se jako červená nit táhl neodbytný pocit, že nic nestíhám a že dny v kalendáři utíkají jako splašené. Začalo to už v lednu, kdy jsem se začala víc učit na květnové Zkoušky odborné způsobilosti, kdy se s přibližujícím se dnem „D“ přímo úměrně zkracovaly dny a ke konci už mi splynuly do jednoho celku. Pak jsem se trošinku oklepala, ale už tu bylo léto, které uteklo jako voda. Celé září jsem strávila v nemocnici a na neschopence, práce na mě počkala, takže jsem se z toho všeho ještě nevzpamatovala a je tu konec prosince. Ale i tak jsem po večerech něco málo stihla ušít:
Jednodušší náhrdelník s polychrom jaspisem, který jsem koupila v listopadu na burze.
V práci už to není taková pohoda, jako předchozí rok, trošku nám tam zhoustla atmosféra – vlivů se poskládalo víc a bohužel se to odráží na všech a na všem. Nicméně stále jsou tam spřízněné dušičky, se kterými je mi dobře. Ale vnímám to a je to velká škoda. A přiznám se na rovinu, že kdybych neměla krátký úvazek, tak hodně zvažuji, jestli tam zůstat – nicméně tři hodně krátké dny v týdnu a docházková vzdálenost do práce je zatím alespoň pro mě výhoda, pro kterou jsem ochotná ledacos skousnout. Tak snad se to příští rok všechno nějak utřepe a bude zase fajn.
Prstýnek s labradoritem:
Prosinec u nás bývá již tradičně ve znamení setkávání a oslav, a protože slavíme v rodině hned troje (resp. čtvery) narozeniny a do toho jsou ještě Vánoce, není jednoduché vše dobře naplánovat, víkendů je prostě málo. Nicméně letos jsme byli pozvaní na oslavu k Barunce do Žďáru, tak to byla příjemná změna a manželův tatínek slavil o týden později krásných devadesát!
V prosinci na mě také dýchla nostalgie v bývalém zaměstnání, kam jsem byla pozvaná, abych vedla korálkovou sekci u Vánočních dílniček pro děti. Moc mě to potěšilo – jednak, že mě tam chtěli, a jednak setkání s mými bývalými kolegy, se kterými jsem se neskutečně ráda viděla! Ale i tak už bych se tam asi vrátit nechtěla – je to prostě už úplně jiná firma, než ve které jsem tak ráda dělala….
Brožka pro kolegyňku je zatím poslední šperk letošního roku, i když to vypadá, že bych mohla stihnout dodělat trošku větší náhrdelník, který je před dokončením.
Tak přeji všem, ať do nového roku vykročí pravou nohou a užívají si každého dne, který jim přinese!
Ta brož je nádherná!
Rok byl, vidím, skutečně náročný. Ale zase mít za sebou úspěšně tu zkoušku musí být dobrý pocit a množství hotových náhrdelníků a dalších šperků je vážně úctyhodné.
Držím palce, aby byl příští rok klidnější. Hlavně hodně zdraví a štěstí a pevné ruce na šperky i vinutky 😉
Eithné, opět moc děkuji za stálou přízeň, hezký komentář a milé přání! Je to vždy takové pohlazení po duši, když vím, že mé myšlenkové pochody někdo čte a ještě je ochoten zanechat stopu v podobě komentáře. Takže moc děkuji!
Když budeme všichni zdraví, bude i rok klidnější……nebo se to dá aspoň lépe zvládnout. Do článku jsem nepsala všechno, ale podzim byl opravdu co se týká zdraví v rodině náročný, můj žlučník byla jen taková předehra. Ale snad už bude vše v pořádku a opravdu se těším, co nám nový rok přinese.
Mám pocit, že můžu přát hodně štěstí u závěrečných zkoušek, že? Tak hlavně, ať to vyjde a přeji také hodně zdraví! Aby už noha nebolela a dovolila trošku víc sportování.