Když místo na kosmetice ležíte na operačním stole

Srpen uběhl v podobném duchu jako červenec – tedy střídání práce a víkendů na zahradě. Zvládla jsem pouze ušít jeden náhrdelník a protože část z něho jsem šila na dovolené na zahradě, pojmenovala jsem ho Vzpomínka na dovolenou:

Jinak jsem seděla u kahanu:

V úterý před plánovanou týdenní dovolenou na zahradě mě vzal poprvé žlučník, celou noc jsem nespala a ani druhý den ráno mi nebylo úplně dobře na to, abych mohla do práce.  Vydala jsem se tedy k paní doktorce, kde jsem absolvovala kolečko různých vyšetření, a protože jsem neměla v pořádku  nějaké testy, nafasovala jsem jako bonus ještě antibiotika. Po domluvě jsem dostala jen tři dny neschopenku a po dny, kdy jsem brala antibiotika (normálně bych měla dál neschopenku),  jsem měla dovolenou na zahradě – a protože jsem nemohla na slunko, bylo horko a nemohla jsem v podstatě ani moc pracovat, klidový režim jsem trávila zase u kahanu:

Na sonu jsem se jen tak mimochodem dozvěděla, že můj žlučník je časovaná bomba a měla bych si domluvit operaci. Když jsem odcházela, tak jsem si svatosvatě slíbila, že svůj žlučník jen tak snadno nedám a vyřeším to dietou. V podstatě mi to tak nějak fungovalo po celou dobu – už asi před šesti lety na sonu, kde jsem byla s jinou záležitostí, mě lékařka varovala, že mám žlučník divně a neobvykle zavinutý a že v něm mám žlučové kameny (asi je to dědičné, protože moje babička byla bez žlučníku už v pětatřiceti letech). Ale protože se u nás nesmaží a jí se celkem dietně, byla jsem v klidu. Ale ouha, netušila jsem, že spouštěčem mohou být míchaná vajíčka (vajíčka se prý používají na test, co žlučník vydrží)…..to bylo ale poprvé, tak jsem si řekla,  no co, vajíčka už si teda nedám.

Necelý měsíc na to, mě žlučník potrápil znovu, a tentokrát fakt nevím, co bylo špatně. Svědomí mám čisté. Bolel od sobotního odpoledne až do pondělí, nezabíraly ani algifenové kapky, i když jsem si zvýšila dávkování, prostě nic…..tupá, přetvávající bolest jako když vás někdo kopne do žaludku a vpravo pod žebry máte kamení, kdy se nedala najít poloha, ve které by se mi ulevilo. Vydržela jsem to do pondělí a naklusala k paní doktorce – výsledek jasný: vysoké CRP a zánět žlučníku. Byla jsem odeslána do nemocnice, kde se rozhodovali, zda mě kuchnou hned nebo až v úterý. Dostala jsem kapačky s nějakými analgetiky, ulevilo se mi, a tak jsem šla na operační sál až v úterý v osm hodin ráno. Původně jsem měla v úterý ležet na kosmetice, takže trochu změna.

Z narkózy jsem se nemohla probudit, sousedka, která šla po mně, byla už dávno čilá, a já stále pospávala a připadala si jako po opici a strašně se mi motala hlava. Ale byla jsem překvapená, že ta pooperační rána zase tolik nebolí, čekala jsem, že to bude horší. Jinak musím opravdu pochválit celý personál  Úrazové nemocnice v Brně – byli úžasní! Od lékařů, sestřiček až po sanitářky…všichni ochotní, milí a vstřícní.

Jediné, co mě nemile překvapilo, bylo jídlo. Ve středu, tedy hned druhý den po operaci, kdy jsem v podstatě od neděle nejedla (v pondělí jsem nesměla ani pít vodu – to se řešilo kapačkama),  se začínalo rohlíkem s medem. Dobře, snědla jsem půlku rohlíku a vyčkávala – tělo to zvládlo. Oběd, to byla pecka: polívka, fajn, tu jsem snědla a byla dobrá, ale jako druhé jsme dostaly 4 knedle s jakousi červenou omáčkou a plátkem masa. Co já bych dala za obyčejnou řídkou bramborovou kaši! Byla jsem si jistá, že tohle bych nezvládla po tak dlouhém hladovění ani bez  operace, natož po. No, a k večeři opět rohlík, tentokrát s tvarohovou pomazánkou a jabkem – to se dalo. Byla jsem šťastná, že jdu ve čtvrtek domů a uvařím si to bramborovo-mrkvové pyré a vypiju si nemastný krůtí vývar. Mám skvělého manžela a dceru – manžel se o mě staral jako o mimino a Týnka hned ve čtvrtek uvařila s přítelem vývar. Ten pocit, že když na chvíli vypadnete z koloběhu a potřebujete oporu a pomoc, tak ji máte ze všech stran, je hrozně fajn.  Takže teď jsem doma a snažím se co nejrychleji uzdravit, abych mohla zase fungovat jako dřív. Stýská se mi po kahanu, k tomu si asi jen tak rychle nesednu…..