Lyžovačka ve Schladmingu a soutěžní náhrdelník

Nápad, že pojedeme lyžovat do Schladmingu, jsme upekli v sobotu po obědě, kdy jsme seděli s dcerou a jejím přítelem a probírali novinky.  Bylo to spontánní a hrozně rychlé rozhodnutí a do poslední chvíle nebylo jasné, zda pojedeme. Chata byla sice obsazená, ale protože se občas stalo, že některá rodina neprošla PCR testy, rýsovala se možnost, že by mohlo být volno. Dcera si zašla pro jistotu na PCR test v pondělí, já a manžel jsme byli v ochranné lhůtě 90 dnů od prodělání covidu , takže jsme nemuseli (jinak bych asi nikam nejela).

Vlevo je vidět „naše“ chata a vpravo je horní část sjezdovky, která byla v podstatě jen pro nás.

V úterý dopoledne jsem stále nevěděla, jestli ve středu ráno jedeme. Vypsala jsem si tedy v práci pro jistotu dovolenku a odpoledne šla ještě cvičit.  Až teprve v půl osmé večer padlo rozhodnutí, že se po dvou letech opět do Schladmingu podíváme.  Takhle narychlo jsem se ještě nikdy nebalila, byla jsem až překvapená, jak zvládnu být flexibilní. A nic jsem nezapomněla!

Ve středu ráno kolem desáté jsme nabrali „děcka“ a vyrazili směr Šlaďas.  Celou cestu svítilo sluníčko a cesta v pohodě uběhla, ještě i druhý den bylo krásně a lyžování jsme si užívali. Zato v pátek sněžilo celou noc a celý den, nahoře se k tomu přidal ještě takový vítr, že výstup z lanovky vypadal jako do jiného světa – bílo, zima a vichr takový, že se kabinky kymácely ze strany na stranu jako lampióny. Však jsme taky stihli jen jednu jízdu nahoru, pak lanovky vyply. Přejeli jsme tedy na vedlejší kopec – Planai, kde lanovky různě na střídačku jely.  Za ten den a noc napadlo asi 40 cm sněhu a nohy v tomto neupraveném terénu plném muld dostaly pěkně zabrat. Blahořečila jsem dnešnímu vybavení –  od nepromokavé a neprofoukavé bundy  až po voděodolné kalhoty a rukavice a vzpomínala, jak jsem jako děcko jezdívala na hory v pletené čepici, dvoje pletené rukavice na sobě a šité šusťákové bundě. Za zmínku také stojí svářečské brýle –  když jsem pak v sedmé třídě vyhrála lyžařské brýle Okula, byla jsem v sedmém nebi, a to se mlžily a zamrzaly.  Jaká nám byla se sestrou občas strašná zima a abychom se zahřály, tak jsme musely šlapat nahoru, než naši vystáli frontu na vlek. Hospoda žádná, v té době se vozila termoska s čajem a řízkem mezi chleby. Dodnes se divím, že jsem na hory nezanevřela. V sobotu se počasí umoudřilo a tak jsme strávili další den příjemnou lyžovačkou. Sice nesvítilo sluníčko, ale bylo kolem nuly, spadlo jen pár vloček a nefoukal vítr – řekla bych ideální počasí, které patří k lednu. V neděli jsme ještě chtěli na lyže, ale od rána pršelo, o trošku výš padal sníh s deštěm, takže sníh byl mokrý a těžký a opět foukal silný vítr – tentokrát byly vypnuté lanovky na Planai a jely jen na „našem“ kopci (Hochwurzenu), takže jsme lyžování odpískali, vrátili permice a vydali se na cestu do Brna. Od Vídně foukal takový vítr, že měl manžel co dělat, aby udržel auto na silnici, ale nakonec jsme domů dorazili bez újmy.

Tak, a teď ke šperkům – náhrdelník „Zářím“ s achátem:

Náhrdelník byl vytvořený do soutěže Klubu šitého šperku na téma: Zářit jako hvězda. Náhrdelník jsem fotila asi natřikrát a stále to není ono – nedařil se zachytit ten třpyt broušených korálků s AB úpravou, a to, jak se třpytí achátová dutinka tisícem krystalků, taky není moc vidět. Naživo je prostě o moc hezčí.

Po tomto větším kousku jsem si musela odpočinout u něčeho menšího. Použila jsem svoji vinutku  – to je ta prostřední s kytičkami, nějaké šité korálky a kupované vinutky. A protože se mi náramek moc líbil, ušila jsem ještě dva:

A také jsem doplnila stav broží, protože se nějaké prodaly, tak aby bylo z čeho vybírat. Tato je s obrázkovým jaspisem:

A ušila dva prstýnky v minimalistickém duchu:

Tak to je tak asi vše, co se za leden událo a stálo to aspoň za zmínku. Jdu šít květinkové náušnice, protože se těším na jaro……