Náhrdelník Dia byl hotový už minulý týden, ale chuť vypsat se ze svých dojmů a emocí je až dnes.
Je to takový něžný náhrdelník s achátem v jarně zelenkavé barvě a bílé, dozdobený říčními perličkami.
Kromě toho, že se špatně fotil, protože je světlý, toho k němu asi moc nenapíšu.
Co mi ale udělalo radost je, že jsem minulý víkend, poprvé po dlouhé zimě, mohla zapálit opět kahan a uvinula pár korálků – za dvě hodiny jsem toho sice moc nestihla, ale radost jsem měla velikou:
A protože jsem se strašně těšila na jaro, až bude tepleji, a malovala jsem si, jak budu na zahradu jezdit na kole, ukecala jsem manžela, aby mi zprovoznil v úterý kolo. Ve středu celá natěšená jsem vstávala do krásného dne prozářeného ranním sluncem s odhodláním vyrazit na výlet. Trošku mi zmrzl úsměv na rtech, když teploměr ukazoval nějakých 2,5 stupně, a s tím vyvstal problém, co na sebe. Ale co, přece to nevzdám! Nejsem žádný sportovec a tomu odpovídá i mé vybavení – tříčtvrteční elasťáky jsem zavrhla a nasoukala se do gatí, které nosím na procházky, což se ukázalo jako docela dobrá volba. Funkční triko s dlouhým rukávem a mikina už bylo to nejmenší, do tašky jsem sbalila bundu na cestu zpět, pro jistotu i punčošky, protože v dílničce je zima jak v jeskyni, rukavice, které jsem nakonec nepoužila, nějaké jídlo a pití a vyrazila jsem. Po čtyřiceti minutách jízdy celou dobu do mírného kopečku s dvěma docela slušnými kopci, kdy jsem zbaběle tlačila kolo a vypadala jako v posledním tažení, jsem dorazila konečně na zahradu – to blaho! Dílna byla vymrzlá a na zahradě krásně. Tři a půl hodiny jsem seděla u kahanu a pilně vinula korálky, jen mi bylo divné, že je plamen oranžový, což by být neměl, ale všechno jsem měla nastavené jako loni nebo minule (mám tam totiž značky). Jediná změna oproti loňsku byla, že mám nyní čistý propan, což by ale mělo být lepší než propan – butan. Po dvou hodinách jsem vytáhla z chladícího substrátu první korálky a! byly začouzené!!! Hrozné zklamání, nechápala jsem, co je špatně, snažila jsem se různě nastavit plamen, vzduch, prostě další hodinu a půl jsem si hrála s nastavením a přemýšlela, čím by to mohlo být. S pocitem neúspěchu a promarněného dne jsem se vydala na cestu zpět – aspoň že byla téměř celá z kopce. Abych měla aspoň z něčeho radost, objednala jsem si nové kvalitní sklářské brýle – protože ty zelené, které jsem si koupila loni, mi nevyhovují a mám pocit, že v nich nic nevidím. Nicméně stále mi v hlavě vrtalo, co bylo za problém. Po konzultaci s odborníkem na kahany to vypadá, že to bude ta zima – v dmychadle, které vhání do kahanu vzduch, se totiž asi sráží voda (musím to ještě ověřit). A díky vodním párám hoří kahan oranžově, špatně probíhá chemická reakce a prosto jsou korálky začouzené. Je to prostě alchymie!
Včera jsem se dozvěděla, že i nás budou v práci testovat…doufala jsem, že když se budu chránit, dodržovat rozumně pravidla a budu zdravá, že se tomu vyhnu. Měla jsem z toho po náladě, nechci se nechat šťourat v nose každý týden, navíc, když jsem měla jako malá nos zlomený. Tak nevím, co s tím mám dělat – nechci dělat problémy a chápu to, ale na druhou stranu se to ve mně všechno proti tomu bouří. Ještě kdyby tak šlo někde něco vyplivnout nebo ten lízátkový test, zaplatila bych si ho i ze svého, ale nevím, jestli by mi to uznali. Uvidím v pondělí, ale jsem z toho frustrovaná a přemýšlím, co ještě přijde. Očkovat se totiž opravdu nenechám ani za cenu vyhazovu, v tom mám jasno.
Ještě se pochlubím dnešní pizzou, povedla se totiž jako nikdy a byla moc dobrá:
Abych přišla na jiné myšlenky, objednala jsem si před chvílí v Decathlonu troje elasťáky a triko, abych měla v čem jezdit na kole na zahradu. Jinak z toho tady zblbnu….